Cesta do Chame a spánek s bohy
Na cestě z Talu jsem si Nepál konečně začal užívat. Na chození po širokých cestách jsem si už docela zvykl a smířil se s tím, že úzké pěšinky vedoucí nespoutanou divočinou (jako například Rumunsku, nebo Albánii) na nejchozenějším treku světa prostě čekat nemohu. Trasa vedla podél řeky, pak pěšinou vytesanou v úbočí skály a nakonec zamířila zpátky na velkou cestu na druhé straně řeky.
Nicméně v dálce již na mě začaly vykukovat zasněžené vrcholky horských velikánů, což ve mně začalo vyvolávat nadšení i rychlost. Přešel jsem vesničku Dharapani (check point) a zamířil do Bagarchapu. Za ním značka konečně z hlavní cesty odbočila a začala vést po pěšině do poměrně strmého kopce a dovedla mě až do osady Timang. Timang je nádherné místo na vrcholu kopce ve výšce cca 2600m. Jsou zde asi tři hotýlky, z jejichž teras mají hosté fantastický výhled nikoliv na Annapurny (ty jsou za lesem směrem na druhou stranu), ale na legendárního velikána Manaslu 8156 m.
Kdyby nebylo něco málo po poledni, tak bych tam s chutí zůstal, popíjel masala tea a kochal se výhledem. Ale já utíkal dál do vesnice Thanchok (check point) a následně do Chame. Na trase mi přes cestu přeběhla místo černé kočky opice s velikým bílým ocasem, což mě trochu zmátlo. Spíše bych čekal sněžného leoparda, ale v Nepálu běhají po horách prostě opice… co už. Do Chame jsem se dostal těsně před setměním.
Před jedním z domů mě uvítala docela sympatická nesmrtelná teta a tak jsem požádal o nocleh. Bylo to poprvé a naposledy během celého treku, kdy byly všechny pokoje obsazeny. Nicméně lid Nepálský je lidem podnikavým. A tak mi tato snědá vrásčitá žena nabídla, že mohu spát v její modlitební místnosti. To mi přišlo jako fantastický nápad a tak jsem strávil noc obklopen místními bohy, fotkami Dalajlámy a dalších duchovních, spoustou svíček, vonných tyčinek, bronzových kalichů a zvonů. Mělo to opravdu atmosféru.
Začínám stoupat k nebesům
Obdařen silou nepálských bohů, vydal jsem se ráno směrem do Pisangu. Cesta se táhla podél řeky, lesy a opět cestami vytesanými do úbočí skal. Po vizuální stránce moc pěkné, ale byl jsem překvapen množstvím lidí, které se po tomto úseku pohybovalo. Nicméně příjemné bylo, že už tu nebyly hotely na každém rohu.
Po cestě do Pisangu jsou dvě větší osady, které slouží spíše jako zastávky na oběd. Do Pisangu jsem dorazil opět docela brzy a čelil jsem rozhodnutí, zda pokračovat směrem k horám, anebo navštívit poutní místo tzv. Upper Pisang. Upper Pisang je druhá vesnice mimo hlavní trek, je v ní budhistický klášter a celá řada památek. Někteří cestovatelé se mohou klidně účastnit budhistické bohoslužby. Klášter by byl asi zajímavou možností (a většina mých přátel byla z tohoto místa nadšena), nicméně nikdy jsem nebyl přehnaně duchovně založený člověk a moje natěšenost na velké hory byla velká. Tak jsem kolem nekonečné zídky plné modlitebních mlýnků vyrazil směrem na Manang a doufal, že dorazím do vesnice Humde, která ležela na půli cesty ve výšce cca 3200 m.
Vzhledem k tomu, že všichni cestovatelé zůstali v Pisangu, jsem se na treku pohyboval úplně sám a plně vychutnával všechny vrcholky, které se kolem mě tyčily. Hladově jsem začal fotit materiál pro panoramatické fotky a zachycoval jeden kýčovitý obrázek vedle druhého. V této části treku byly vidět vrcholky ze všech stran. Manaslu, Gangapurna i Anapurny v záři slunce na pozadí blankytně modré oblohy vypadaly naprosto božsky.
Humde a párty s domorodci
Cesta do Humde byla delší, než jsem čekal, ale díky kráse okolí mi to nevadilo. Do vesnice jsem dorazil asi dvacet minut po západu slunce, kdy teplota klesla z celodenních třiceti stupňů pod bod mrazu. Že jsem ve vesnici pravděpodobně jediným návštěvníkem, jsem pochopil podle toho, jaký zájem se o mě strhl. Mohl jsem si vybírat a já si opět vybral domácky vypadající penzion, kterému vládla nesmrtelná teta č. 2. Uvědomil jsem si, proč vesnice vypadá tak liduprázdně.
Většina cestovatelů přespává v Pisangu a druhý den přechází rovnou do Manangu. Takže tato vesnice zpravidla slouží jen jako obědové místo. Penzion byl tedy vybaven velmi spartánsky. Díky tomu, že teplota stále klesala, mě nesmrtená teta č. 2 pozvala rovnou do své elementární kuchyně a posadila vedle kamen. Objednal jsem si oblíbený hot lemon, česnekovou polévku a již klasicky nepálské národní jídlo Dal Bhat.
Mělo to své kouzlo. Všechno bylo připravované metr přede mnou na kamnech, které měly blíže otevřenému ohništi, a lámanou angličtinou jsme živě konverzovali. Na tomto místě jsem konečně ucítil ducha původních obyvatel a nefalšovanou upřímnost. Vesnička Humde (v některých mapách naleznete také jako Hunde, nebo Hongde) na mě opravdu zapůsobila. V komůrce jsem pak prožil mrazivou noc, protože venkovních minus deset se dostávalo dovnitř i přes tlusté kamenné stěny.
Aklimatizační den v Manangu
Cesta do Manangu pokračovala v nastaveném „estetickém levelu“. Výhledy byly takové, až té krásy píchalo u srdce a kromě stád koz, krav a koní se na svazích začala objevovat stádečka exotických jaků. Že ale jsou ty potvory pořádně veliké! Přes vesnici Braga jsem se dostal do největší obce této oblasti - do Manangu.
Vybral jsem si hotel s příznačným názvem Hotel Yeti, ve kterém jsem měl kupodivu pokoj s vlastním záchodem a sprchou ledovou jak smrt. Pak jsem trochu zalitoval, protože se o toto zařízení nestarala sama dobrotivá majitelka, jako v předchozích případech, ale tým "profesionálního" personálu ve věku cca 10-12 let. Postrádal jsem trochu tu pravou domáckou atmosféru. Vzhledem k poměrně výrazné rýmečce a tlakům v hlavě jsem tak celý den strávil ve spacáku a pokoušel se o aklimatizační spánek. Manang je moc hezké městečko. Je poskládáno jak z původních kamenných budov, tak z nově postavených penzionů.
Přestože se jedná víceméně o hlavní město oblasti, podle kterého se celá oblast jmenuje (tzv. Manang District), neměl jsem u něho pocit té všudypřítomné komerční vypočítavosti, jako u níže položených vesnic. Další den mě čekala cesta k tomu nejkrásnějšímu, co jsem mohl zažít. Trek k nejvýše položenému ledovcovému jezeru světa Tilicho Lake.