Šifrované sdělení není nic jiného než zvláštní forma komunikace. Na začátku musí stát někdo, kdo chce informace předat, a na konci ten, ke komu mají doputovat.
Jenže někdy nechceme, aby se naši zprávu dozvěděl někdo jiný. A tehdy ji pomocí šifry ukryjeme. Pokud příjemce zná způsob, jakým jsme sdělení zašifrovali, bude jen on tím, kdo se je dozví.
Enigma
Když se mluví o tajných kódech, většině lidí na první dobrou naskočí šifrovací stroj Enigma. Enigma se stala nejen symbolem složitých šifer, ale také vítězství Spojenců nad nacistickým Německem ve druhé světové válce.
Původní Enigma byl komerčně patentovaný stroj. Obsahoval klasickou klávesnici a dva rotory, které se po zadání písmene pootočily, čímž znemožňovaly prolomení silou. Ten, kdo si chtěl zprávu přečíst, musel mít svůj stroj nastavený stejně jako ten, kdo ji vyslal, jinak se ke zprávě zkrátka nedostal.
Armádní německé stroje používaly ještě větší počet rotorů, takže se situace pro rozluštění kódu dále komplikovala. Nicméně ještě před válkou se v Polsku podařilo přijít na princip, podle kterého kódování běží a na některé důležité informace, jež později sloužily k definitivnímu prolomení Enigmy.
K tomu došlo ve Velké Británii díky týmu pod vedením geniálního matematika Alana Turinga.
Kouzla s abecedou
Šifrování tu však bylo dávno před mechanickými stroji. Známe takzvanou Caesarovu šifru, která využívá záměnu písmene za písmeno, které stojí v abecedě o přesně stanovený počet míst dál (typicky pokud se rozhodneme, že posun bude o dvě místa, zapíšeme A jako C a B jako D atd.).
Tento šifrovací vzorec nebyl špatný v době nízké gramotnosti, později se však dal velmi snadno prolomit.
Výrazný posun v kódování tajných zpráv nastal s objevem Vigenèrovy šifry – je podobná jako Ceasarova šifra, ale používá místo jedné abecedy několik, takzvaný Vigenèrův čtverec jich obsahuje 26.
Zpráva se klíčuje i luští pomocí kódového slova, které musí znát obě strany; její náhodné prolomení je velmi obtížné.
Postupně vznikaly další možnosti, jak šifrovat, například s běžným rozšířením knih bylo možné zaklíčovat zprávu pomocí konkrétní knihy, což je šifra v podstatě neprolomitelná silnou, nicméně velmi náchylná k odhalení klíče, tedy dané knihy.
Šifry v populární kultuře
Knihám a filmu v moderní době se podařilo dostat povědomí o šifrách mezi širokou veřejnost.
Čtenáři knih Dana Browna už mnoho let cestují spolu s hlavním hrdinou Robertem Langdonem po celém světě a hledají dávná tajemství zašifrovaná do symbolů na slavných stavbách a uměleckých dílech.
Podobné téma vnesl do literatury i Umberto Eco, třeba ve své knize Foucaultovo kyvadlo.
Ve filmech se občas setkáváme s kódovanými vzkazy maniakálních vrahů, kteří si pohrávají s policií a jen pokud vyšetřovatelé rozlousknou tajemné zprávy, zabrání dalším vraždám. Oblíbeným námětem je také zmiňované prolomení kódu Enigmy.