Jomsom a let smrti
Jomsom je největší město v oblasti. Jsou v něm úřednické budovy, velká vojenská posádka a hlavně letiště. V posledních letech se toto místo často používá jako konečná stanice treku kolem Annapuren.
I já jsem v Jomsomu začal uvažovat, jakým způsobem a kam budu pokračovat. Moc dobře jsem si uvědomoval, že nejkrásnější (Tilicho Lake trek) i nejexponovanější (Thorong La trek) místa už mám za sebou, a že pokud budu pokračovat, budu se postupně dostavovat opět do podhůří. Uvědomil jsem si, že pro cestování po této oblasti jsem už tak nějak ztratil motivaci. Sice mě ještě mohly čekat výhledy na majestátní Dhaulágirí, ale rozhodl jsem se jít zase „o dům dál“.
Po konverzaci s Australany mě přišlo jako docela dobrý nápad si zajet do Chitwanu, abych si zajezdil na slonech (v tu chvíli mě ani nenapadlo v jakých asi žijí podmínkách...), ale napřed jsem se musel dostat z hor. Na výběr byly 3 varianty (když pominu variantu pěší). Každý den odjížděla z Jomsomu spousta terénních autobusů, které byly narvané až po okraj. Nicméně slyšel jsem hromadu zkazek o tom, jak se na nezpevněné silnici sem-tam některý překlopí do propasti. Dále tu byla možnost pronájmu terénního auta, ale nakonec jsem zvolil variantu nejdražší, avšak nejrychlejší. Za 100 USD jsem letěl z Jomsomu do Pokhary letadlem. Let samotný byl velký zážitek. Letadla zde létají jenom dopoledne, protože odpoledne jsou již mezi horami silné větrné víry, které znemožňují i obyčejnou chůzi, natož létání.
V kanceláři letecké společnosti Nepal Airlines mi doporučili hned první ranní let v 6 hodin, protože ta první letadla „prý většinou odletí“ …no… malinko mě to znepokojilo. Společností tam létá hned několik, a klienty si mezi sebou víceméně dohazují. S rezervací letenek není radno čekat, zpravidla bývá vše brzy obsazené. Letadýlko bylo opravdu malé a pilotoval ho pilot, kterému bych tipoval tak 15 let. Nicméně let proběhl hladce a všichni jsme si užili letecký pohled na měnící se krajinný ráz oblasti. Po půl hodince jsme přistávali v Pokhaře.
Pokhara přejezd do Chitwanu
Hned na letišti už zase začal blázinec. Taxikáři se předháněli v nabízení služeb a téměř nenechali člověka zorientovat. S párem Němců, se kterými jsem trávil poslední půlden, jsme se jedním nechali dovézt do oblasti určené hlavně turistům (ale co v Nepálu není určení turistům, že ano?) tzv. Pokhara Lake Side – oblast u Pokharského jezera.
Ve všech průvodcích se o Pokhaře píše jako o místu zaslíbeném turistům, ale pro opravdové cestovatele tam vlastně nic moc není. Můžete mít sice po delší době obstojné ubytování, teplou sprchu, dobré jídlo v restauraci (dokonce Italské restauraci), ale pokud nejste shopaholik, tak vám Pokhara nic nedá. Jen obchody, restaurace a možnost vyzkoušet si tandemový paragliding nad jezerem.
Tak jsem se ubytoval v apartmánu Travellers Lodge ve vnitrobloku, kde jsem usmlouval cenu na 1000 NPR a snídani k tomu. Manager hotelu byl naprosto příkladný filmový stereotyp indických chlápků, kteří pracují v call centru. Byl extrémně úslužný a vstřícný. Zjistil mi odjezdy do Chitwanu a rovnou mi vypsal voucher na jízdenku (zajímalo by mě, jaká byla jeho provize a o kolik mě natáhl, ale cena 550 NPR mi přišla přiměřená). Ubytování bylo po delší době fakt hezké, ale jinak nuda. Hned druhý den jsem tedy z místního autobusového nádraží vyrazil směr Chitwan.
Chitwanský park se nachází na jihu Nepálu a je asi 40km od hranice s Indií. Tomu odpovídá i vzhled obyvatel a zejména klima. Cesta z Pokhary trvala kolem sedmi hodin. Původně jsem měl opět velmi romantická očekávání. Když mě však autobus vyhodil uprostřed polí plných odpadků na něčem jako autobusové nádraží, tak jsem si řekl, že ty průvodce píší lidé bez jakéhokoliv přírodního vkusu.
Ježdění na slonech a okukování krokodýlů
Jak jsem vystoupil z autobusu, strhlo se peklo. Na ostrůvku stálo asi 40 taxikářů s cedulemi hotelů, které je vyslaly, a všemi možnými způsoby nabízeli své služby. Tak agresivní nahánění zákazníků jsem nezažil ani v Káthmándú, ani v Pokhaře, bylo to téměř jako groteska. Nicméně já už měl vybráno.
V průvodci psali, že jeden z hotelů (Travellers Jungle Camp) má domácího slona, se kterým se návštěvníci mohou mazlit a tohle opravdu nemohlo nic přebít. Nasedl jsem tedy na korbu jeepu a vyrazil. Travellers Jungle Camp ležel ve vesnici jménem Sauraha, což je výchozí místo pro všechny osamocené cestovatele.
Sauraha byla malá špinavá vesnice mezi poli, ve které byla celá řada „resortů“. Jednalo se většinou o velikánské oplocené zahrady s penzionem a řadou bungalovů. Zatímco vnitřek resortů byl nevěřitelně vyšlechtěný, plný palem, laviček, romantických zákoutí jako v zámecké zahradě, už za plotem byla skládka a bezďáci. Pojmy jako „trvale udržitelný rozvoj“ a „ochrana životního prostředí“ tady opravdu nikomu nic neříkají.
Majitel hotelu se na mě vrhnul jako zkušený lovec a probral se mnou kompletně 1,5 denní program. Napřed se půjdu podívat do Elephant breeding centra, druhý den dopoledne jezdit na slonech do pralesa a odpoledne na safari. Ceny byly samozřejmě o něco vyšší, než bylo v průvodci, ale na to už jsem si začínal zvykat.
Chitwanský národní park
Ještě odpoledne jsem vyrazil do chovné stanice slonů, která byla cca 7 km od hotelu. Po cestě jsem prošel vesnicí plnou slumů, jako ze 13. století, až na tu změnu, že na každé střeše byl satelit. Chovnou stanici jsem si představoval jako sloní ráj, kde běhají slůňátka po parku a mazlí se s příchozími návštěvníky. Realita však byla taková, že se jednalo o místo s cca dvaceti gigantickými přístřešky, pod kterými byli ocelovými řetězy sloni přivázáni. Pokud takto trávili opravdu celý den, tak je mi jich upřímně líto. Raději jsem šel pryč, přišlo mi to útrpné a moje ideály se bortily.
Druhý den ráno v šest mě řidič zavezl na okraj pralesa. Na obrovské sloní nádraží postupně přijeli všichni sloní řidiči se svými mazlíky a začalo se nasedat. Na každého slona se vešel jeden řidič a čtyři pasažéři. Vyfasoval jsem tak tři neustále tlachající Číňanky. Prošli jsme přes sloní dispečink a hurá do pralesa. Napřed jsme přebrodili řeku s krokodýly a postupně se dostávali hlouběji do pralesa. Díky tomu, že sloní puch přebíjí puch člověčiny, jsme se dostali až do těsné blízkosti zvířat.
Viděli jsme všelijaké srnky, prasátka, opice, papoušky, a to vše z bezprostřední blízkosti. Po ránu byl prales navíc kompletně v mlze, takže atmosféra byla opravdu hodně autentická. Jízda trvala necelé dvě hodiny, po návratu na parkoviště následovala ta nejlepší část. Ve stánku jsem koupil hromadu banánů a mého slona jsem za odměnu krmil a mazlil se s ním. S odstupem několika let se na celou sloní eskapádu dívám úplně jinak. Sloni si v Nepálu určitě nežijí jako v ráji a jejich využívání pro účely turistických projížděk nemá daleko k trápení zvířat. K některým názorům a pochopení souvislostí si člověk prostě musí dospět...
Odpoledne jsem zase do jiné části pralesa vyrazil na safari, ale 4 hodinové dobrodružství bledlo ve srovnání s ránem. Místní safari probíhá tak, že sedíte v jeepu a jezdíte po lesních cestách. V Africe by to byl díky rozlehlým pláním asi jiný zážitek, ale tady dohlédnete jen na okraj cesty. Hodinu trvalo, než jsme se dostali hlouběji do pralesa a viděli pár srnek. Pak už zvířat bylo více, ale stejně jsem si oddechl, když jsme vystoupili u chovné stanice aligátorů a kochali se pohledem na krokodýly všech velikostí. Při odjezdu jsme v zatáčce zahlédli ve vysoké trávě legendárního nosorožce, tedy jeho gigantické pozadí, a pak jsme zase hodinu jeli nazpět.
Safari bylo fakt nuda, pokud někdo do těchto míst zamíříte, doporučuji spojit „Canoe trip“ s „Jungle walk“. Sólo dobrodružství jen s ozbrojeným průvodcem, bude podstatně větším zážitkem. Druhý den ráno hurá nazpět do Káthmándú.
Historické centrum Káthmándú a nákupy
V Káthmándú jsem se ubytoval v oblíbeném Karma Hotelu v Thamelu. Vzhledem k tomu, že jsem tam chtěl strávit několik nocí, jsem usmlouval lepší cenu - 1300 NPR. Protože do odletu jsem měl strašně moc času a bál se nudy, snažil jsem se vyplnit čas, co to šlo.
Hromadě lidí jsem nasliboval hromadu dárků, a tak nastal smlouvací den. Legendárně levné péřové spacáky, péřové bundy, čepice, šály a ponožky jsou zbožím, které je v Thamelu na každém kroku. Musíte si ovšem nacvičit smlouvací taktiku, bez které se neobejdete. Po pár prvních neúspěšných pokusech jsem se do toho pořádně obul, a už pak nebyl problém usmlouvat cenu „kašmírové“ šály z 1100 NPR na 300 NPR. Ano… nabídka zde silně převažuje nad poptávkou. Na sklonku dne jsem měl asi desítku péřových bund a vest a stejně tak čepic a ponožek. Byly to veliké nakupovací orgie, které měly ovšem za následek nutnou optimalizaci uspořádání vybavení v mém batohu – ale vešlo se.
Další den jsem věnoval kultuře, protože Thamel samotný už mi trochu lezl na mozek. Vyrazil jsem pěšky na Durbar Square a cestou odmítal nabídky taxikářů, rikšů a samozvaných průvodců, kteří mi neustále nutili své služby. Durbar Square je především jedno velké tržiště v Číně vyrobených uměleckých předmětů s budhistickou tématikou. Užil jsem si pohled na monumentální chrámy a navštívil muzeum, které dříve bývalo královským palácem, pokochal se pohledem na sochy Buddhy a Hanumana, a také se pobavil polednem na falešné „svaté muže“, kteří žadonili o bakšiš. Ve skutečnosti se nelišili od živých soch v centru Prahy nebo Bratislavy.
Odpoledne se mi už ze všeho motala hlava, a tak jsem se úzkými špinavými uličkami vrátil zpět do hotelu. Ano, bydlet v Káthmándú by bylo jako bydlet v pekle. Druhý den bylo po celém městě pozdvižení. Začínal totiž blízkovýchodní summit a do města přilétali zástupci Indie, Afganistánu, Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Srí Lanky a Pákistánu. Ulice byly plné vojáků a policistů se samopaly a jenom tak tak jsem se dostal na letiště. Pak hurá přes Spojené Arabské Emiráty a Německo do Vídně.