Doprava po Srí Lance
Při cestování jednoznačně preferuji dopravu lokálními dopravními prostředky (cestování stopem, vlaky, autobusy, koňské povozy). Člověk tak pozná zemi, obyvatele a zpravidla zažije celou řadu dobrodružství (i nechtěných). Vzhledem k tomu, že jsme na procestování Srí Lanky měli pouhých devět dnů, museli jsme následovat způsob cestování mainstreamových turistů a přepravu řešit autem.
Napřed jsme si chtěli auto zapůjčit a sami řídit. Nicméně po důkladném monitoringu možností a zkušeností ostatních návštěvníků jsme došli k závěru, že nejlepší variantou bude zapůjčení automobilu včetně lokálního řidiče. Na Srí Lance se řídí vlevo, cesty jsou krkolomné a kvalitní průvodce mluvící místní řečí je k nezaplacení.
Oslovili jsme tedy jednoho z lokálních operátorů s exotickým jménem Schreck Buddhika Fernando, který byl cestovately doporučován. Veškerá domluva probíhala přes e-mail. Poslali jsme mu itinerář cesty, který jsme si u počítače naplánovali a on navrhl drobné úpravy a cestu doplnil o další zajímavá místa, která se po cestě vyskytovala. Pak nám dal cenovou nabídku, která se neodmítá (obsahovala velkou klimatizovanou dodávku s řidičem a ubytování se snídaní na každý den cesty), a tak nebyl důvod s návrhem nesouhlasit. Polovinu peněz jsme mu dali po příjezdu do země, druhou polovinu tři dny před koncem cesty.
Peníze až na prvním místě
Na Srí Lance, stejně jako v jiných asijských zemích, jsou cestovatelé hlavním zdrojem příjmu obyvatel. Všude vám budou nabízet 10x větší ceny, než jsou ty skutečné a smlouvání bude vašim každodenním rituálem. Vzhledem k tomu, že jsme měli díky Buddimu domluvenou cenu za dopravu, ubytování a snídaně, vzali jsme si s sebou vzali cca 500 USD na vstupy do národních parků a na nákupy.
Skoro v každém městě je k dispozici ATM a tak není problém vybrat lokální peníze, ať už jste hrdými majiteli platebních karet VISA nebo Maestro. Napřed jsme si asi 300 USD vyměnili hned ve směnárně na letišti a pak jsme si vybírali za bankomatů. Nějakou USD rezervu jsme si pořád nechávali cash. Na Srí Lance se peníze utrácejí překvapivě rychle. Vstupy na zajímavá místa se pohybují mezi 20-50 USD, takže než se nadějete, je vaše peněženka prázdná. Na Srí Lance je navíc zvykem dávat spropitné a to téměř komukoliv a úplně za všechno.
Po prvních dvou dnech jsme tuto problematiku řádně zkonzultovali s naším řidičem, abychom se v tom zorientovali a nevyhazovali peníze zbytečně (ale zároveň někoho neurazili). Při odjezdu jsme ještě dali velké spropitné řidiči za prokázané služby (předpokládá se, že dostane spropitné cca 10% z částky celého kontraktu).
Sloni jako bolestivá atrakce
Sloni je extrémně kontroverzním tématem. Naše představy byly zpočátku velmi naivní a to i s toho důvodu, že zejména v průvodci Lonely Planet jsou sloní sirotčince a jízdy na slonech popisovány velmi romantickým způsobem. Stejně tak celá řada blogerů na svých fotkách a videích ukazuje pouze nadšení a idylické výjevy.
Nicméně realita je velice tvrdá a na místě se člověk dostává do situací, kdy začne velmi přemýšlet na tím, zda některou ze sloních „atrakcí“ absolvovat či nikoliv. Sloni na safari jsou v některých případech naháněni řidiči v terénních autech a sloni určení pro projížďky cestovatelů jsou zpravidla nebohá zvířata svázaná řetězy (kolem nohou a kolem krku), která celý den jen trpí. Sloní „sirotčince“ nejsou také žádnou výhrou, nicméně předpokládám, že životní podmínky zvířat se místo od místa liší.
Naše zkušenosti, pochyby i rozhodnutí budu popisovat níže avšak mohu rovnou říct, že „sloní problematika“ nám pocit z návštěvy Srí Lanku poněkud kazila.
Itinerář cesty
1. den
Jeskynní chrám Dambula
Při výstupu do chrámu se hodně zapotíte. Chrám je umístěn vysoko nad městem a jde se k němu po nekonečných schodech. Během cesty vás čekají vyděračské opičky, které si z turistů udělaly živnost. Odolat lze jen velmi obtížně, pravděpodobně s nimi uděláte víc fotek než v samotném chrámu. Do samotného chrámu musíte bosky, obuv musíte nechat venku. Můžete se těšit gigantické sochy ležících Buddhů a chrámy vytesané do skal.
Kaudulla národní park
Návštěva safari v Kaudulla NP zabere cca 3-4 hodiny. Hodinu trvá než se tam Jeepem dostanete, pak cca hodinu a půl naháníte slony a pak zase hodinu jedete nazpět. Je krásné vidět jak se sloní stádo koupe v řece, ale méně inspirativní je fakt, že se na to koupání díváte s několika desítkami dalších lidmi narvaných terénních aut. Sloni jsou zde za hlavní masovou atrakci a díky tomu si moc klidu neužijí… bohužel.
2. den
Skalní pevnost Sigiriya
Doporučuji do skalní pevnosti vyrazit brzy ráno. Napřed procházíte nádhernými přírodními zahradami a vycházející slunce vytváří neuvěřitelnou hru světel a stínů. Výstup na horu samotnou není pro nikoho, kdo má strach z výšek, jde se po úzkém kovovém schodišti přidělanému ke skále. Výhledy vás čekají majestátní, nicméně poměrně dost zamlžené. Po sestupu z pevnosti nám náš průvodce řekl, že nám zamluvil jízdu na slonovi. Když jsme však viděli trosku slona ovázaného řetězy, tak jsme odmítli. To utrápené zvíře vozilo turistu kolem bažiny asi 200 metrů směrem ke skále a zase nazpět a byl na něho žalostný pohled.
Došlo k dlouhému handrkování a citovému vydírání, že jsme měli jízdu domluvenou dopředu, a že majitel slona musel odříct jiné zájemce, a že tedy jet musíme, a že je to jen slon a tím pádem o nic nejde. Napřed jsme zkoušeli variantu, že zaplatíme půlku peněz jako storno poplatek a odjedeme. Po telefonátu řidiče s Buddim, jsme se nakonec dohodli na bezplatném zrušení jízdy. V tuto chvíli jsme měli pocit, že jsme ke trápení zvířat nepřispěli, a že odjedeme s čistým štítem. Na základě informací z turistického průvodce Lonely Planet jsme se s řidičem domluvili, že po cestě do Kandy uděláme okliku do Millennium Elephant Foundation, kde sloni žijí v klidu a míru a cestovatelé se s nimi mazlí s láskou a porozuměním...to jsme ještě netušili, jak moc se mýlíme.
Matele
Zahrada koření a bylinek byla velmi zajímavá. Všechny exkurze – tato nevyjímaje – mají jediný cíl. Napřed nalákat turisty na zajímavý zážitek a po té ho zpeněžit. Věnuje se vám člověk, který s vámi probírá danou problematiku (v tomto případě bylinky, květiny, koření atd.), většinou vám i něco dá (v tomto případě jsme dostali čaj a letáček s popisem účinků koření a bylinek V ČEŠTINĚ) a pak to skončí tak, že po vás chce abyste si něco koupili a ještě mu dali spropitné (což díky tomu jak se vám věnoval pochopitelně uděláte, jinak byste měli výčitky svědomí). Technika „zpracování“ cestovatelů je prostě neuvěřitelně účinná.
Millennium Elephant Foundation
V podvečer jsme dorazili do tohoto sloního sirotčince. Mysleli jsme, že je to farma, která se věnuje zraněným slonům a opuštěným mláďatům, zaplatili vstupné (v jehož ceně bylo umývání slona v řece a krátká projížďka) a vešli dovnitř. V tom okamžiku jsme si uvědomili v jaké pasti jsme se ocitli. Sloni ovázaní řetězy tu byli téměř všichni, turisté zde na nich jezdili úplně stejně jako u Sygiriye a jeden ze slonů byl v řece, kde se u něho fotili čínští turisté. Řidič, který s námi musel udělat okliku cca 200km, aby nás sem dopravil, už nás naháněl k řece, abychom slona mohli umýt i my.
Nejradši bychom se otočili a utekli, ale po cit viny vůči řidiči - který udělal obrovskou okliku aby nás sem dostal - nás dotlačil až do vody za slonem. Snažili jsme se ho tedy nějak jemně podrbat a pohladit, řidič běhal nadšeně s foťákem po břehu a dělal jednu fotku za druhou. My jsme nevěděli pořádně co dělat, protože nám bylo úplně jasné, že jsme minimálně několikátí v řadě, kteří „pomáhají s mytím slonů“ a chudák zvíře už musí být celé dodrápané a promočené. Byl to den veliké osobní hanby, který pokračoval tím, že jsme ještě absolvovali na tomto slonu projížďku.
Jediné co nám trochu ty nepříjemné pocity otupilo bylo to, že jsme byli celou dobu se slonem, který jako jediný v útulku nebyl v řetězech – aspoň něco. Osobní setkání se slony Srí Lance bylo tedy velmi traumatizující a pachuť tohoto „zážitku“ cítím až doteď.
Kandy
Kulturní představení národních tanců v Kandy jsme stihli na poslední chvíli. Pěkné, ale možná zbytečně dlouhé, vystoupení místních tanečníků nám odvedlo myšlenky od sloního zážitku.
3. den
Královská botanická zahrada v Kandy
Nikdy jsem nepatřil mezi nadšence, kteří by během treku fotili jednu květinku za druhou, ale botanickou zahradu v Kandy rozhodně stojí za to vidět. Všemožné druhy bambusů, palem a vzácných stromů hned tak někde nepotkáte. Neméně zajímavá je obrovská kolonie kaloňů žijící v korunách stromů v zadní části zahrady.
Chrám Budhova zubu
Spiritualita obyvatelstva Srí Lanky mě nepřestává fascinovat. V klidu a míru vedle sebe žijí budhisté, hinduisté, muslimové i křesťané. Celý svět by si měl vzít tuto zemi za vzor. Vidět davy lidí oplývajících upřímnou vírou byl hlubokým zážitkem.
4. den
Výstup na Adamovu horu
Z Kandy jsme vyrazili k Adamově hoře, kde nás čekal noční výstup na tento legendární vrchol. Po zdolání 5200 schodů společně s několika tisíci dalších poutníků (z nichž mnozí absolvovali celý výstup bosky), jsme na vrcholu čekali na východ slunce. Nicméně v mlze a v mačkanici jako v kotli desetiletých fanynek na koncertě Justina Biebra. Přestože jsem vylezl na nejeden vrchol, tato hora mě stála hodně sil.
Čajové plantáže
Návštěva čajových plantáží se nesla opět v exkurzně/prodejním duchu. Jednoduše řečeno: “My vám něco málo řekneme a ukážeme a vy u nás utratíte hodně peněz“. Ano, utratili jsme je. Ale ta investice do kvalitního čaje nebyla vůbec špatná.
5. den
Cesta přes Horton Plains
Další den jsme plánovali cestu na „Konec světa“. Bohužel se nám tragicky zhoršilo počasí a chodit v totální mlze a průtrži mračennedávalo smysl. Museli jsme vymyslet náhradní plán a tím se stala návštěva nedalekého Udawalawe NP.
Udawalawe národní park
Po přesunu do této oblasti už nebylo po bouřkách ani vidu, ani slechu. Absolvovali jsme safari v národním parku a tentokrát jsme navíc konečně neměli pocit, že bychom zvířata nějak děsili nebo jim ubližovali. Viděli jsme celou řadu zvířectva a dostali se ke slonům tak blízko, že bylo možné si na ně sáhnout – kdyby se to smělo. Bylo to pěkné, ale na můj vkus trochu dlouhé – nehledě na to, že levné to také nebylo.
6-7. den
Mirissa a pozorování velryb
Po několika dnech nekonečných přejezdů a polykání hutných zážitkových soust jsme trochu zvolnili. Přišel na řadu oceán, jeho divoké vlny a jídlo v podobě čerstvě ulovených mořských ryb. Vydali jsem se lodí na vyhlídkovou plavbu za plejtvákem obrovským. Nicméně tuto zkušenost si budu navždy pamatovat jako šílenou hodnou několik desítek lodí za ojedinělou zoufalou velrybou a nadšené výkřiky a cvakání fotoaparátů desítek čínských turistů, kdykoliv se někde v dáli v oceánu objevila ploutev. Musím říct, že pozorování velryb (i když mnohem menších), například na Tenerife, je mnohem příjemnější záležitostí a to ve všech směrech.
8. den
Želví líhně, rybáři, dánská pevnost Galle
Náš čas na Srí Lance se pomalu chýlil ke konci. Po cestě z Mirissy na letiště jsme pochopitelně zastavili u rybářů, abychom si je je vyfotili spolu s panoramatem mořské hladiny. Nicméně do autentického zážitku to mělo daleko. Nedivil bych se, pokud by pánové kupovali ryby v některém supermarketu. Vypadalo to, že pánové si už vydělávají pouze jako profesionální foto-modelové. Vezmou si pár stovek rupií, vylezou na sví bidýlka a tváří se „cool“, když si je cestovatelé fotí. Po cestě jsem se zastavili i v pevnosti Galle, ale spíš jen tak z povinnosti, nikterak nás tato monumentální stavba neuchvátila.
Hikkaduwa
Koupání zde bylo oproti Mirisse o dost horší. Bylo zde mraky lidí a moře nebylo nejčistší. Ale když jdete po pláži východním směrem tak cca po 200 metrech vám snědý chlapík za pár drobných naláká z moře obrovské želvy, které si můžete nakrmit řasami. Super zážitek. Želvy jsou tu prostě rozmazlené a zvykly si, že je turisté krmí.
9. den
Dubaj
Devátého dne jsem vyrazili letadlem nazpět, bohužel díky písečné bouři v Dubaji jsme v tomto městě na dva dny uvízli. Součástí naší cesty tak byla i návštěva dubajského akvária, barevně nasvícené nejvyšší budovy světa Burj Khalífa a noční kýčovitá show nasvícených vodotrysků na účet aerolinek.
