Díky amatérským jeskyňářům jsem dostala jedinečnou možnost sestoupit do jedné z větví Sloupsko-šošůvských jeskyní, která není veřejnosti přístupná. Expedice není pro každého, neboť vstupujete do míst, kde nemáte nic jistého. Sestoupíte vystřílenou 70 metrovou štolou na dno pokryté mazlavým blátem. Přes pukliny ručkujete na ocelovém lanku. Nechybí ani další žebříky a brodění se studeným Bílým potokem. Při minulé návštěvě Býčí skály došlo i na 40 metrové plazení se Jedovnickým potokem. Měl asi jen 10 °C.
Vítejte v životě jeskyňářů
“Víš, data si obvykle moc nepamatuji, ale jedno nezapomenu do konce života,” začíná bývalý profesionální potápěč Mirek své povídání. Snažím se v bahně a kamení najít pohodlnější místo na sezení a jsem zvědavá, co bude dál. “Doba ponoru byla naplánovaná na 1,5 hodiny. Plazím se pár metrů po břiše vodou a s úlevou sklouzávám do prvního sifonu. Proplouvám, tedy spíše prolézám místy, které znám už od jara. A už jsem u druhého sifonu, znovu sklouzávám po břiše pod hladinu, nízkou chodbou kamsi dolů. Vše se kalí. Pomaloučku se plazím kupředu, kal, tma a najednou to nějak nejde dál…“
Bahno, kal, tma, zodpovědnost sama na sebe. Tak ve stručnosti jde charakterizovat jeskynní potápění. Má i svá další specifika. Dvanáctilitrové bomby na kyslík se netáhnou na zádech, ale potápěč je má na bocích. Vždyť jinak by úzkými sifony ani neproplaval. Odmotává se drátek s předem navázanými uzlíky pro určení ušlých (uplavaných) metrů.
Další zajímavostí jeskynního “koníčku”, nejen toho potápěčského, je i datum všech objevů. Například Mirek Měkota objevil propojení mezi horním a spodním koncem Býčí skály 30. prosince 1984. Svůj objev pojmenoval Sifon potápěčů. Dnes už tady ale projdete suchou nohou v uměle vystřílené štole. Avšak její vybudování trvalo dva roky.
Vše se skrývá za nadšením
Proč jsou jeskynní objevy nejčastěji datovány ve státní svátky a střílení pár metrové štoly zabralo přes dva roky? Všichni kluci, kteří se točí kolem jeskyňaření, to dělají dobrovolně. Ve svém volnu po práci. Materiál (dynamit, roury na odsátí kalu) buď získají od hasičů či jiných organizací, nebo si je zaplatí ze svého. Nejedná se o žádný státem řízený výzkum ani placenou práci. Za vším hledej nadšení a chuť objevovat. “Víš, jaký je to pocit se ohlédnout a za sebou vidět jen své stopy. A před tebou nikdy nikdo nešel? Tak nějak se musel cítit Armstrong na měsíci,” dodává Mirek.
Pokud nejste členy českého speleologického společnosti nebo nemáte štěstí jako já, asi se do veřejnosti nepřístupných části Moravského krasu nedostanete. Ale to ničemu nebrání, abyste tuto chráněnou oblast s řadou krasových útvarů nenavštívili s kolegy v rámci teambuildingu. Místo lezení bahnem si zkusíte například slaňování vápencových skal.